(Ne)pochopitelný smutek

15. listopadu 2014 v 19:31 | Van Vendy |  O nesmrtelnosti chrousta
Někdy mám pocit, že se tříštím na tisíc kousků jako skleněný skřítek.

Jako bych se ztratila v tomhle zahnuseným a přitom krásným světě.
Někdy mám pocit, že svět se rozdrobil na desítky malých kousků, že se život rozdrobil na desítky malých kousků, že cesty každého z nás se občas trhají a propadají v hluboké jámy, které jde obejít, s rozběhem přeskočit, nebo do nich spadnout. Někdy bych brečela smutkem za to, že co bylo, není, a že někteří lidé jsou opomíjeni a zapomenuti. Že mrtví jsou zapomenuti. Jako by nežili, jako by nebyli, jako by nemilovali, nedýchali, nesmáli se, nechovali své děti. Píšu to a brečím. Tři děti a jedna máma. Dušičky a na hrob přijdou dát kytku dvě děti. Ten třetí... nic. Jeho děti... nic. Milujte své děti, milujte svá vnoučata, rozdejte se jim! Umřete a ani pes po vás neštěkne.
Je mi to líto. Tak strašně moc líto.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 19:35 | Reagovat

Jo,stává se ..... někdy se v rodině někdo takovej vyskytne a nic s tím nenaděláš .... :-(

2 Beatricia Beatricia | Web | 15. listopadu 2014 v 20:28 | Reagovat

Život je tvrdý na žití. Je to smutný článek, ale realita je taková. Zůstává nezodpovězená otázka, jak to změnit. ♣♣♣

3 Van Vendy Van Vendy | Web | 15. listopadu 2014 v 20:36 | Reagovat

[2]: To se nedá změnit. Jen to obrečet a jít dál...
[1]: Máš pravdu, přesto to zamrzí.

4 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 20:38 | Reagovat

Ajta krajta, co takové pochmurno? Děláš jako bys nevěděla, že svět není dokonalý. Stejně jako nejsou dokonalí lidé, kteří ten svět do jisté míry tvoří. ;-)
Podle odhadu žilo na Zemi za celou historii lidstva okolo 100 miliard lidí. A většina z nich byla zapomenuta. Ostatně, zapomínání patří k obranným reflexům lidí, aby se moc netrápili. ;-)

5 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 20:40 | Reagovat

[2]: To je stejné, jako kdybys chtěla obrátit směr otáčení zeměkoule. ;-)  :D

6 Miloš Miloš | Web | 15. listopadu 2014 v 20:53 | Reagovat

Toto jsem si několikrát uvědomil na pohřbu. Velká slova, slzy a za pár měsíců si už na všemi milovaného nebožtíka nikdo nevzpomene.
V románu Zločin trest říká záporná postava Lužin něco v tom smyslu, že drtivá většina lidí je jen smetí, které nemá žádný význam a nic po něm nezůstane. A tak nějak to přes všechnu cyničtost je.

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 21:10 | Reagovat

Takový je život. Prostě to tak někdy je. Nikdo není dokonalý. A kdo si to o sobě myslí, tak lže. Každý má jisté mouchy. Nikdo neví, co se mele v hlavách lidí. A oni ne všechno všem řeknou. Zní to cynicky, ale takhle to je.

8 stuprum stuprum | Web | 15. listopadu 2014 v 21:17 | Reagovat

Ale jsou i hezké věci na světě. Tak se směj. :P

9 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 15. listopadu 2014 v 21:21 | Reagovat

Čtu a brečím.
Mám hodně podobné myšlenky.

10 Katka Katka | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 21:34 | Reagovat

Třeba mají svůj důvod. Svůj osobní důvod, o kterém nemusíme nic tušit.... Smutno je často z toho, že OČEKÁVÁME určitý způsob chování. Ale to, co bychom si mysleli, co bychom udělali my, může být na hony vzdálené od toho, jak určitou situaci vidí a cítí někdo jiný. Je to težké. Lepší ale je odpustit a nezabývat se výčitkami a smutnými pocity. Není to k ničemu.

11 Jana Jana | Web | 15. listopadu 2014 v 21:44 | Reagovat

Ten pocit smutku nad ztrátou toho, co bylo a už není v poslední době také znám. Myslím, že se za poslední dva roky hodně lidem změnilo hodně věcí. Cítíme, že něco skončilo a bylo to bolestivé.

12 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 21:48 | Reagovat

[8]: Jo, to je ideální. Já se třeba nejvíc nachechtám na pohřbech. :D

13 Kitty Kitty | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 21:50 | Reagovat

Proto jsou asi dušičky. Pro všechny je to čas, kdy aspoň v duchu a nepřítomni na místě posledního odpočinku vzpomenou. Nemusí to být formálně, fyzicky. A někdy se u hrobů jen mineme, aniž bychom chtěli a tušili. Tak to bývá. V čase dušiček jsme citlivější a očekáváme stejnou citlivost od ostatních. Ne vždycky vidíme, že ten druhý taky vzpomene

14 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 23:16 | Reagovat

Lidé jsou různí. Znám lidi, kteří určitému blízkému za jeho života na jméno nemohli přijít a po jeho smrti opečovávjí hrob,chodí každý týden na hřbitov, berou to jako procházku. Pak jen mezi ostatními pomlouvají hroby, na kterých je jen jedna rostlinka v květináči a  vyhořelá svíčka. Manžel má dva bratry, ti na hřbitov  u nich chodí, on je daleko a přitom nezapomene na každé narozeniny, výročí pohřbu rodičů doma zapálit svíčku. Na výzdobu přispíváme bratrovi a když tam manžel jede na př. na setkání spolužáků či jiné příležitosxti na hřbitov zajde vždycky. Já mám tady prarodiče, rodiče , bratra, příbuzné a stejně na hřbitov nerada chodím. A vzpomínám na maminku a tatínka denně. Jsou už tak dávno pryč ..Hlavní je, že na ten hřbitov jdete aspoň dva.

15 annapos annapos | Web | 16. listopadu 2014 v 1:34 | Reagovat

Viktor Dyk
Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

Co zůstali jsme za života dlužni, v nás potom možná je, jako balvan, stud a pocit viny. Je dobré odpustit jim, sobě,  všem a jít dál. Vzpomínat v dobrém, s láskou k živým.

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 8:55 | Reagovat

Je to smutné, Vendy. Ale na druhou stranu je dobré si uvědomit, že kytička na hrobě nevypovídá nic o tom, jaký vztah k zemřelému lidé ve skutečnosti mají, jak o něm přemýšlejí a co pro ně znamenal a znamená. Je to jen viditelný projev a jako takový někdy směřuje víc k živým než k mrtvému. Rozhodně podle takového projevu lidi nesoudím, protože skutečnost umí být mnohem bohatější než její formální projevy.

17 Van Vendy Van Vendy | Web | 16. listopadu 2014 v 9:02 | Reagovat

[4]: Jasně že nemůžu myslet na sto miliard lidí, ale něco mi říká, že dokud budu myslet na lidi, co jsem znala, budou tak trochu ještě živí i oni. Nejsmutnější je, že ten, kdo za ní po celý rok nepřijde a vykašlal se i na dušičky, toho měla nejraději. Její vnuci jí nepřišli zapálit svíčku ani jednou za tři roky. A že by byla někde daleko? Vzdálenost necelé dva kilometry... Já vím, že živí patří živým, ale tohle mě vážně mrzí.
[6]: Asi je na tom něco pravdy.
[7]: Řešit to nebudu, vyvolávat kvůli tomu spory taky ne. Je dospělej, nemůžu mu nakazovat, co sám necítí.
[8]: Díky, to jsem nevěděla. Dobrá rada k nezaplacení!
[9]:Děkuji ti.
[10]: Já vím. On na to celkem kašle, raději žije svůj život, než by se zaobíral myšlenkami na lidi, co tu už nejsou. Ale že není schopnej tam zajít ani jednou nebo dvakrát za rok...
[11]: Někdy mi připadá, že se svět opravdu rozbil. Jako odvátá větrem.
[12]: Taky jsem měla ten pocit, když jsem četla onu radu k nezaplacení.
[13]: Máš pravdu, Kitty, jindy mi to nevadí, ale tentokrát je to významný den, vím, že to není povinné, ale právě kvůli tomu... :-|

[14]:Doufám, že do této kategorie lidí nespadám. Jistě, s mamkou jsme se kolikrát ošklivě pohádaly, párkrát dokonce hodně ošklivě, ale to pominulo a zase se to srovnalo do normálu. Taky si nemyslím, že by se mělo chodit pokrytecky zapalovat svíčku každý týden, ale aspoň ten svátek dušiček, vždyť to drží snad každej.
[15]: To je krásná a hodně smutná báseň, znám ji také. Neřeším to, nemíním vyvolávat spory, jen mi to přišlo hrozně moc líto.

18 Robka Robka | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 9:06 | Reagovat

Pro mě je chození na hřbitov trauma. Je pro mě strašně bolestné vidět náhrobek se jménem bratra a v tu chvíli si vždycky jasně uvědomím, že už ho nikdy neuvidím. I když to vím i tak... Těžko se s tím smiřuji, i když už je tam čtvrtý rok, pořád mám tendence ho někde hledat. Třeba když jedu v autobuse a vidím chlapa, co je mu podobný. Nebo když jsem u našich a podívám se do dveří kuchyně a vidím ho tam stát. Nebo když vzpomínám na naše společné zážitky.
Teď jsem na Dušičky nešla na hřbitov. Nebylo to proto, že bych zapomněla, ale nechtěla jsem tam jít sama. Navíc jsme tam byli dva týdny předtím se synem. Ale rodiče mi kvůli tomu vynadali. Protože pro ně je to něco, co se dělá - na Dušičky se prostě musí jít na hrob. Já si radši vzpomenu doma - a vlastně vzpomínám každý den.

19 mengano mengano | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 9:49 | Reagovat

Na Dušičky na hřbitov nechodím. Je to jenom datum v kalendáři. Na tátu vzpomínám často, pořád mi hodně chybí. Mám doma tátův portrét, který kdysi namaloval jeho kamarád, známý malíř. A s tím obrázkem si chodím popovídat, když mám mraky na duši, a nebo loudím radu, když mě čeká nějaké nelehké rozhodnutí.

Spousta lidí si na své mrtvé vzpomene právě jenom na Dušičky. Jaksi se to sluší a patří. Přinesou na hrob věneček a svíčku a na rok mají splněno.

20 Janinka Janinka | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 11:08 | Reagovat

Ach Vendy, netrap se tím. Může ti to být líto, ale nenech to překročit přes únosnou mez. Nemá vůbec smysl se zaobírat něčím, co nemá efektivní výsledek a jen ti ubírá dobrou náladu a energii. Drž se!

21 Jana Jana | Web | 16. listopadu 2014 v 12:49 | Reagovat

Vendy, jestli se trápíš kvůli tomu, že někdo nepřišel na hrob někoho, koho ta dotyčná osoba nejvíc milovala, ráda bych ti tu něco napsala. Toho, koho jsem nejvíc milovala jako mladá, a on miloval nejvíc mě, kvůli tomu člověku jsem dlouho nemohla jít na hřbitov. Stejně tak jsem si všimla i jednotlivých rodinných příslušníků, že to měli podobně..třeba sestřenice se dloho vyrovnávala se smrtí manžela. Nemohla jít na jeho hrob, že prý tam už má pocit, jako že tam není On, že jí to deptá. Po smrti rodičů můj bratránek odmítal kondolenci, nechtěl na hřbitov. Lidi se nejprve musí s něčím v sobě smířit, může to být tak i  u někoho u vás, nevím....ale napsala jsem ti to proto, že by ti to třeba mohlo trochu pomoct...

22 Van Vendy Van Vendy | Web | 16. listopadu 2014 v 13:25 | Reagovat

[18]: Já jsem zase ráda, že jsou dušičky, protože tam dojde i leckdo, kdo po celý rok ani nohou nezavadí. Chápu, že pro někoho to může být opravdu bolestivá záležitost a že se s tím opravdu někdo těžce srovnává - ale tohle zrovna není ten případ, tomu můžeš věřit. Svátek dušiček a "povinnost" chodit na hřbitov dávat kytky, mě dřív taky popouzelo, ale od jisté doby mi to nevadí
[19]: To chápu, někoho odrazuje i ten poci jakési povinnosti. Ale tady to je trochu jinak, on na to prostě kašle.
[20]: Děkuji, Jani, nebudu, to byla jen taková krizovka (jakých jsem měla už desítky, jen byl teď trochu klid). Nechci se v tom plácat, jen jsem to potřebovala ze sebe dostat - a pro jednou jsem zvolila možnost, vypsat se.
[21]: Děkuji i tobě, Jani, jen si nejsem jista, jestli tu jde o vnitřní bolest, nebo o lhostejnost. Tentokrát se obávám, že o lhostejnost... a to mě mrzí. I když s tím nic neudělám.
Ale věřím, že každý svůj pocit ztráty a osamění nese jinak, někdo se s tím vyrovnává rychleji, jiný pomaleji a hůře...

23 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 16:07 | Reagovat

Pro mě je tvůj smutek, byť ti to může připadat vyumělkované a nepravděpodobné, pochopitelný, i z vlastní zkušenosti... :-) :-x

24 pizlik1 pizlik1 | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 16:32 | Reagovat

Možná to vypadá jinak než ve skutečnosti je. Většina lidí chodí na hřbitov právě jen na Dušičky nebo na vánoce, považují to za povinnost, jinak si na mrtného nevzpomenou. Důležité je, jak si kdo na své zesnulé vzpomene. A do hlavy a do srdce lidem nevidíš.

25 Kerria Kerria | Web | 16. listopadu 2014 v 19:36 | Reagovat

Těžko někoho soudit, třeba má skutečně nějaký důvod. Ani já na hroby nejezdím - máma nás k tomu nevedla (a jak poslední roky zjišťuju, asi k tomu taky svůj důvod má) a táta hroby nemá, všichni zemřelí jsou rozptýleni.

Já si držím svoje vlastní dušičky doma, ale potřebuju na to klid a samotu. Najdu si chvilku, kdy není nikdo doma, zapálím si nějakou vonnou svíčku a prohlížím si staré fotografie.

26 annapos annapos | Web | 16. listopadu 2014 v 19:39 | Reagovat

Nevím Vendy, jestli to co napíši patří tobě, asi ne.
Za rok, sto let, tisíc let, kde jinde budou moje kosti, nežli tam na hřbitově? Kdo omlouvá to, že není schopen donést kytičku na hrob svých milovaných, alespoň jednou za rok, omlouvá svou lhostejnost a pohodlnost, jakousi pomyslnou frází, že vzpomíná jinak! Je to prostá neúcta! Vážím si toho, že tě to trápí a lidi, kterým je fuk, jestli hrob jejich blízkých zarůstá plevelem, ráda nemám. a také nemám ráda ty, co ani své blízké, o kterých říkají, jak je milovali, nedokážou po jejich došlé cestě životem ani řádně uctít tím, že se s nimi rozloučí obřadně a slušně, jak je v kulturním světě běžné.

27 Polly Polly | Web | 16. listopadu 2014 v 22:09 | Reagovat

bohuzial stava sa... je to signal pre nas, aby sme milovali este viac, aj za dvoch, za troch... preto si myslim, ze si treba opatrovat kazde male stastie vo svojom malom svete a nepripustat si to zle okolo. A neriesit. Zivot ma naucil, ze karma vravi vsetko kazdemu.

28 Radka Radka | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 16:02 | Reagovat

Na hřbitov jsem jela včera, ale jen proto, že maminka mě tomu učila. Možná i kvůli sestře, která by těžko nesla, že tam chodí hlavně ona. Ale sama cítím, že duše je jinde a tam je jen hrob. Raději jsem koupila dnes květiny a poslala vzkaz mamince, že jsou pro ni.
Líbil se mi názor Gabriely Filippi v představení Léčivé divadlo -  že často pláčeme nad hroby zesnulých a přitom oni už jsou jinde, hodně blízko nás. A tato představa se mi moc líbí :-)

29 Ko Ky Ko Ky | Web | 18. listopadu 2014 v 11:33 | Reagovat

To znám no. :( ale takový už je svět a podle mě se to bude stávat u mnoha rodin a ne kvůli převážně, že by nechtěli,ale finanční stránky dělá své a taky se každý žene za prací,že na to co by měl splnit i nechává na poslední chvílí a nezbývá mu čas :/

30 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 18:48 | Reagovat

Přemýšlím nad tím, že se asi nejedná jen tak o "někoho, kdo nepřišel dát kytku na hrob někomu". Asi to nebude příběh cizích lidí, který by tě tolik rozhodil. A předpokládám, že do situace vidíš víc a spatřuješ ji v širším kontextu. Stejně ale těžko říct, jaké je opravdu smýšlení toho daného člověka.

31 Marcelka Celestine Marcelka Celestine | Web | 21. listopadu 2014 v 16:29 | Reagovat

Umřela mi na Halloween kamarádka, pohřeb  měla hned po dušičkách, na pohřeb jsem jela až do Opavy, je jasné, že na hřbitov už se za ní nedostanu a vůbec nemám výčitky svědomí, nosím ji v srdci a ona to doufám ví, to, že někdo nechodí na hřbitov, neznamená, že na blízkého zapomněl, nebo, že je lhostejný, já taky nemám ráda hřbitovy, říká se , že lidé chodí na hřbitov, protože cítí vinu za něco, co nestihly se zemřelým udělat, nebo se k němu nechovali, tak jak by měli a podobně, zní to krutě, ale je to pravda a pravda bolí, kdo se tím zabývá z duchovního (ne náboženského) hlediska, tak ví jak je to myšleno, takže není důležité ukazovat se před lidmi na hřbitově, aby jsme dokázali jak jsme zemřelého milovali, co k němu cítíme, on to ví a víc není třeba, ale to je věc každého,  každý má svůj názor, tak jak já mám ten svůj ...

32 Van Vendy Van Vendy | 22. listopadu 2014 v 12:07 | Reagovat

[30]:Nejedná se jen tak o někoho, to máš pravdu, a protože toho někoho znám, bohužel ho nevidím jako někoho, kdo smutek nosí v srdci. Spíš je tu lhostejnost. No, může se tomu říkat nadhled, filozofie, životní názor. Ve stylu mrtví jsou mrtví, těm už nepomůžem.
A tak proč se vůbec nějakýma zemřelýma zabývat, žejo, i když jde o vlastní rodiče.

K některým komentářům - zaujala mě myšlenka, že někdo chodí na hřbitov jen proto, že cítí vinu za něco z života. Vida, tak v tomhle je jádro ořechu. Takže ne smutek po tom, kdo nás opustil, ale pocit viny. Jen tak přemýšlím, proč teda na ten hrob vůbec zajít, žejo... když ne na ty dušičky, tak vlastně vůbec. Oni ti zemřelí jsou s námi, vlastně mě napadlo, proč je vůbec pochovávat? Proč je rovnou nerozprášit někde do řeky. A rovnou všechny... vždyť je to stejně jedno.
Nebo přece jen není?

33 Berry Berry | Web | 22. listopadu 2014 v 22:23 | Reagovat

My až teď v létě, teda rodiče, dokázali dát do kupy dědečkův hrob - konečně tam je náhrobek od kameníka s jeho jménem, srovnaná nakupená hlína - a jsou to dva roky. Jen dřív, prostě to nešlo... Každý se smrtí vyrovnáváme nějak...

34 bludickka bludickka | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 13:33 | Reagovat

[32]: Nechci se tě nijak dotknout, ale opravdu si myslím, že je to věc názoru. Tedy co se týče toho příběhu, víš asi sama nejlíp, co je v něm špatně a proč tě to tíží. Opravdu to i často vídám, že si třeba prarodiče oblíbí toho "nejhoršího" vnuka, který na ně kašle a toho prostě mají nejradši, dělají pro něj první poslední, a on je jen využívá. Tak to funguje i v naší rodině. Ale cítím frustraci už z toho, jak se k nim chová za života, nepomůže, jen tahá peníze, atd.....
Já mám asi přístup k hřbitovům trochu jiný. Možná proto, že sama nechci mít nějaký hrob a tudíž nechci, aby mi tam někdo chodil dávat kytky a nepřijde mi to důležité. Měla to tak třeba i R. babi. Vlastně ani neměla žádný obřad, jejich rodina si na to nepotrpí. Rozprášili jí a konec. Hrob nemá. Nemyslím, že by to znamenalo něco špatného, protože R. jí měl moc rád a v posledních letech se o ní denně chodil starat... Nedá se to zobecňovat, jestli to že někdo nechodí někomu na hrob je nutně špatné. Samozřejmě chápu případ, který jsi zmínila a to že tě to mrzí. Ale ne všichni "nechodiči k hrobům" jsou stejní.

35 Van Vendy Van Vendy | Web | 24. listopadu 2014 v 16:00 | Reagovat

[34]: Já jsem z toho měla frustraci i předtím, i teď. Ale to je fuk, když jsem psala ten článek, bylo mi mizerně, teď už mě to přešlo. Já v tom vidím spíš symbol - přijdeš, vzpomeneš, nepřijdeš, nevzpomeneš. Ještě chápu, když někdo bydlí daleko, ale tady to je záležitost vzdálenosti dvou kilometrů.
Asi jsem citlivka.

36 Em Age Em Age | Web | 27. listopadu 2014 v 10:35 | Reagovat

Ach :-(
Nevím, co k tomuto napsat... snad jen vnímat ty, kteří lásku oplácejí a nezapomínají na ty, kteří je milovali.

37 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 29. listopadu 2014 v 21:08 | Reagovat

Smutné a bohužiaľ pravdivé... napríklad, ja mám dodnes výčitky, že som sa na hroboch ešte nezastavila "pozdraviť" svojich blízkych a len tak si tam postáť, pospomínať... choroba si stále so mnou robí čo chce, ale i tak... :(
A preto cítim aj ja tento tvoj smútok...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama