Před několika dny jsem zveřejnila článek a k němu jedno zajímavé video.
Mniška Tefohe přišla s nápadem, který se mi líbí a který vlastně trochu souvisí s mým dovětkem - pošli to dál. A protože Mniška je šikovná holka, chytla se toho a vytvořila tři ikonky, které by chtěla přidat. Tři ikonky se symbolem světa a ruky...
O co jde? Vlastně je to zamyšlení nad dnešním světem, nad tím co se kolem nás děje. Připadá vám to normální? Nebo šílené?
Je to výzva pro vás, každého, kdo má zájem se zapojit, bez nucení a vyzývání, z vlastní vůle.
Výzva:
(Text výzvy uveďte ke svému článku a připojte ikonku)
Jak vidíte dnešní svět, život kolem vás? Myslíte si, že můžete něco změnit? Napište svůj názor, úvahu, pár slov nebo báseň. Do článku (nebo do boxu) si můžete umístit jednu z těchto tří ikonek, jakou si vyberete.
Do článku, prosím, umístěte i video, které jsem nedávno připojovala - s proslovem Ch.Chaplina. Nechť je toto video putovní.
Na konci jen uveďte, z jakého blogu jste tuto výzvu získali (uveďte prostě poslední blog, na kterém jste článek i video viděli, nemusíte proklikávat až na původní).
Ze všech stran se na nás valí záplava negací. Zdá se, že se náš svět stahuje ocelovým pásem, že vítězí hrubost, drzost, bezohlednost a násilí. Že sobectví a ego je silnější než ohleduplnost a soucit. A že slušnost není nic víc než slabost a poctivost je hloupost.
Toto heslo se razí stále hlasitěji a okatěji, jsme svědky nebetyčné arogance nejen mocných, ale i menších úředníků. A tak máme pocit, že se náš svět mění, stává se horším, džungle podivných praktik se rozrůstá a po světě běhají jenom zloději a podvodníci.
Některé věci se na nás řítí jako lavina a máme pocit, že nemůžeme udělat nic.
Po pravdě, nedokážu si představit, co bych mohla změnit. Můžu jít a naházet tu škodnou do Vltavy? Můžu napsat petici a nechat ji podepsat desetitisíci podpisů a stejně je taková petice k ničemu (a není první ani poslední). Můžu sepsat zákon a hodit ho do éteru, s tím, že bude platit? Můžu zabavit tunelářům jejich nakradené miliardy a hodit je do vyprázdněné státní kasy?
(To by se mi líbilo!)
Pravda je taková: nemůžu.
S takovým kalibrem se prostě nepopasuju.
Přesto mám pocit, že když neudělám vůbec nic a připustím tuto skutečnost jako danou, že se skutečností stane. Vím, že to zní šíleně a zmateně a nelogicky... a že když zavřu oči a řeknu si, nic z toho se neděje, bude se to dít dál. Ale přesto mám na výběr - přijmout skutečnost jako takovou a souhlasit s ní, protože je prostě taková - nebo přijmout skutečnost, jaká se děje, ale nesouhlasit s ní.
První verze mi připadá horší.
I když vím, že s mnoha věcmi nemůžu nic udělat, nelíbí se mi to a nebudu to vstřebávat jako hořkou pilulku. Ale můžu se zaměřit na to, co je v mých silách - a zjistila jsem, že nejlepší, co můžu udělat, je, nepřijmout skutečnost jako danou. Nebýt arogantní, namyšlená a přesvědčená o své vlastní jedinečnosti a důležitosti. Být aspoň trochu slušná ke svému okolí. Chovat se tolerantně k lidem kolem. Necpat se všude jako první. Občas si něco odepřít. Občas někomu pomoct, když to bude v mých silách. Držet slovo a umět se omluvit, když jsem v neprávu.
A dívat se kolem sebe, všímat si lidí a uvědomovat si dobré věci, které se občas stanou.
A nepovažovat dobré věci za samozřejmé, ale za malý zázrak.
Pořád můžu pocítit sladkost obyčejné vody a voňavou chuť jahod.
Můžu zavřít oči a nechat na sebe dopadat teplo slunečních paprsků.
Můžu plakat a vědět, že žiju.
Můžu slyšet dobrý vtip a zasmát se mu.
Můžu přivonět ke kosatcům a jasmínu.
Můžu nadávat na komáry a mouchy.
Můžu zavolat na kolemjdoucí paní - halo, vypadla vám peněženka!
Můžu vysvětlit cestu tomu, kdo se ptá - a můžu ji vysvětlit správně, aniž bych si z něj vystřelila a poslala ho úplně jinam.
Můžu dovést ubrečené ztracené dítě na nejbližší policii.
Můžu pomoct někomu nastoupit do tramvaje. Nebo pro změnu vystoupit.
Můžu koupit balík granulí a poslat ho do nejbližšího psího nebo k očičího útulku.
Můžu věnovat nějakou minci na charitu - ale můžu si i vybrat, kam chci peníze dát a kam ne.
Můžu nakupovat v malých obchůdcích a podporovat malé živnostníky.
Stejně tak můžu koupit nějakou drobnost, kterou vyrobí děti v ústavech.
A můžu říct podomnímu dealerovi - ne, děkuji.
Můžu po telefonu strhat otravného telemarketingového prodejce, ale můžu ho i pochopit - je to jen člověk a je to jeho práce.
Můžu se však rozhodnout, jestli nabízenou věc přijmout nebo nepřijmout.
Můžu jít zasadit vrbku na břeh potoka a můžu přemýšlet, jestli za to nedostanu pokutu.
Můžu na dům namalovat slunce a dívat se, jak se na to tváří lidi.
Můžu poslouchat jejich špitání a domýšlet se.
Můžu si z toho nic nedělat a usmát se na svět.
Můžu házet kamínky do vody a dívat se, jak se rozšiřují kruhy.
Měníme svět?
Nevím.
Už jsem kdesi slyšela, že jsme prošli érou indigových dětí. A že nás čeká éra křišťálových dětí. Popravdě, nedokážu si představit, co to znamená. I když to zní dobře - křišťálové děti jsou pro mě symbolem něčeho nového a čistějšího.
Svět se mění, vidíme to všichni. A vypadá to, že se mění k horšímu.
Ale myslím si - když se může měnit k horšímu, proč by se nemohl měnit k lepšímu?
Přece máme ještě na výběr, kterou cestou se dát.
Nebo ne?
Nemusíme být vynálezci, objeviteli nebo zázračnými léčiteli, ani revolucionáři se svými fanatickými vizemi. Můžeme se držet při zemi a dělat malé zázraky, takové ty lidské a nenápadné, které usnadňují život a dělají ho hezčí. Dát lidem víru, že slušnost existuje, že existuje soucit a poctivost, že nevymizela laskavost... a že se neztratil úsměv.
Na závěr ještě jednou připojuji video s oním proslovem - kdo ho již viděl a poslechl si, nemusí znovu, jistěže - leda by chtěl.
Putovní video s proslovem.
Pokud by byly problémy s titulky, zde rada od Elisis:
Aby vám šly titulky, zmáčkněte tlačítko CC v dolní liště :-)
...... | 16. března 2012 v 11:58 | 
.
Pre istotu sa ta musim opytat 
Alisa | 
Jak jsem Mnišce už dříve napsal, výzvy jsou dobré, ale podstatné je raději začít každý u sebe.