Umělecká díla nebo sentimentální kýče?

17. října 2010 v 20:02 | ANA |  Téma týdne
Nikoho nenapadne myslet na hřbitov jako na místo, kde se nachází vlastně přírodní galerie.
Vstoupíte branou a máte na výběr. Cestičky se rozdělují a křižují. Cesty jsou dlážděné nebo vysypané pískem. Kolem hrobů stojí jako bodyguardi letité stromy. Kaštany, břízky, tuje, tisy, smrky nebo borovice. Hřbitov je vlastně zahrada zemřelých. Zahrada, o níž se zmiňuje i Hans Christian Andersen v jedné ze svých pohádek...


Na hřbitov chodím. Nechodím tam příliš ráda, ale působí na mě uklidňujícím dojmem. Je to místo klidné a tiché. Občas potkám sousedku nebo úplně cizí lidi, kteří jdou s konví vody, nebo zrovna zapalují svíčky. Hroby se honosí přepychovou úpravou nebo skromně vyhlížejí někoho, kdo tu dlouho nebyl. I hroby mají svůj vnější vzhled. I ony se předvádějí v kytičkové nádheře, nebo elegantní štěrkové úpravě. Pomníky a náhrobky jsou jako hlavy. Učesané a nalíčené. Připadá mi, že to jsou snad umělecká díla. Každý originál. Každý jiný vzhled. Některé jednoduché a elegantní, černá žula a stříbro, některé zdobené. Kříže, křížky, holubice, andílci. Někdy květové tepané motivy. Nápisy v různých provedeních. Motivy křížů jednoduché, hladké nebo členité, zdobné. Hroby a náhrobky kámen a štěrk, jinde ovinuty zeleným břečťanem, nebo doplněný thújkou či jalovcovým keříkem.

Lidi, kteří tam spočívají, neznám. Nevím, jací byli. Kdo z nich byl slušný člověk. Kdo byl vypočítavý chamtivec a kdo tyran. Kdo byl hrubián, kdo sobec, kdo grázl? Kdo byl hodný člověk, kdo byl slaboch? Vím jen o své rodině. Neznám rodinu sousedního hrobu. Nevím, jací jsou to lidé. Neznám ani ostatní rodiny. Vidím jen pomníčky, jména, a kytky ve vázách - čerstvé nebo zvadlé. Jednou za rok, kdy je svátek dušiček, hřbitov ožívá návštěvami a kyticemi a věnci ze smrkového chvojí. Večer, když se setmí, září stovkami svíčiček. Zářivá tajemná a záhadná galerie... má svou krásu a své kouzlo.

Anděl, kterého jsem vyfotila nedávno... i tento anděl je součástí malé přírodní galerie.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Viki, Viki, | Web | 17. října 2010 v 20:28

Zajímavá myšlenka. Mě osobně nedělá problém chodit se na hřbitov jen tak podívat, nebo za někým, ale je pravda, že co se hodiny přičítají k dvanácté, už se mi tam moc nechce...

2 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | Web | 17. října 2010 v 20:40

Takové ANděla chci mít u svého hrobu. Doufám, že s emi to splní :-).

3 Michalind@ Michalind@ | Web | 17. října 2010 v 21:15

opravdu pěkně napsané. Ano je to tak :-)
a já děkuji za pochvalu u mě :-) Tom je prostě nej :-D

4 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 17. října 2010 v 22:18

Stromy jako bodyguardi... :-)
Pro mě naprosto skvělý, nejlepší článek na téma týdne. Popis i pohled na hřbitov, všechno mi sedlo a já se do toho doslova zažralo jako červotoč (do mramoru)...
A i andělé se někdy modlí.

Rádo bych tě taky pozvalo - šup sem s odkazem:
http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se
Bylo bych moc rádo kdyby ses do toho pustila - když bys chtěla, samozřejmě! Ale hlavně se taky chci omluvit, že tu devět dní nebudu moci komentovat - tak se prosím nezlob a nezapomeň na mě! :-) Já se totiž vrátím ve svém meziplanetárním modulu zase zpátky...

5 Jana Jana | Web | 17. října 2010 v 22:38

Vendy, když to tu tak čtu, tak si říkám, že ano! :-) Prostě i takto se dá na hřbitov pohlížet. A je to zajímavá úvaha, která by mne nenapadla. A líbí se mi :-)

6 pavel pavel | Web | 18. října 2010 v 0:02

není lépe nosit své bližní v srdci, než jim dát jednou za rok na dušičky květiny a svíčky? tak jsem to myslel s těmi hřbitovy... co jsem v Praze blog a blogaře zanedbávám, ale v Německu se polepším :-D

7 Romi Romi | Web | 18. října 2010 v 9:21

Hřbitov mám ráda. Né proto, že tam zrovna já chodím obden, ale i dřív, když jsem tam neměla nikoho chodila jsem tam už jako malá. Je to tam takové jak si popsala. Ten klid a stromy, ptáci, záplavy barevných květů a světýlek..Avšak je tam i hodně smutku, bolesti, vzpomínek...

8 what-up what-up | Web | 18. října 2010 v 13:54

Zajímavý článek, jsem ráda, že někdo toto téma pojal tak, že se to dá číst:D

9 Caddy Caddy | Web | 18. října 2010 v 15:33

Hřbitov je takové tajemné místo... Zahrada s cestičkami, stromy, náhrobky a svíčkami...
V Anglii jsou nádherné hřbitovy, mají to trošku jako park, protože oni mají jen náhrobní kameny a mezi hroby se může lépe chodit...

10 Viki Viki | Web | 18. října 2010 v 17:07

Děkuji Ti za komentáře na mém blogu... Dítě vlastní opravdu nemám.. je mi teprve 16..ale dětí znám fůru.. už jen naše rodina je obrovská a bohatá na děti ...
Jinak, já vím, že není dokonalý nikdo, ale někdy mě to prsotě štve.. nechci zvládat všechno, ale vždy nezváldnu právě to, co mi za něco stojí a že jde o dost věcí v mém životě ...a že je víc prevít, nežli krásný..ale každý se s tím musíme nějak poprat, je to náš boj...
Přeju krásné dny ;-)

11 Lenka Lenka | Web | 18. října 2010 v 17:22

Vendy, opravdu originální zamyšlení! A ač by mě to samotnou nenapadlo, vlastně Ti dávám za pravdu... a příště na hřbitově zkusím trochu rozjímat a ne jen dávat prostor stísněným myšlenkám...

12 Mniška Mniška | Web | 18. října 2010 v 20:10

Ten anděl je vskutku nádherný. Já osobně chodím na hřbitov ráda. Rozuměj, není to takové to "módní, trendy", jakože si hraju na to, jak je to fajn tam chodit. Ale mně osobně se to místo líbí, má pro mě i takový magický význam, je to pro mě tajemné místo, ač úplně veřejné, které mi dává inspiraci a vlastně jakoby i jiné oblečení. Cítím se tam jinak, než jak se cítím doma. Hřbitov mi dává takový háv, který sluší i jemu, nevím, jak to mám popsat, ale svým způsobem mě to místo naplňuje, jistě i ztoho důvodu, jaký uvádíš - to umění kolem, jeho "domečky", ale uchvacují i staré, oprýskané hroby a sochy, které říkají, že už mají cosi za sebou. Pěkný článek.

13 beatricia beatricia | Web | 18. října 2010 v 23:13

Moc pěkně pojednaný článek. U Vendy to jinak ani nejde. Já takové krásné eseje obdivuju. :-) Protože to sama neumím. :-(

14 Luciáš Luciáš | E-mail | Web | 19. října 2010 v 16:20

Olšanský jsou nejkrásnější a mají imho nejzdravější nenávistnou atmosféru.

15 Jane Jane | Web | 19. října 2010 v 21:35

Já osobně nemám ráda hřbitovy. Vadí mi právě ten klid. Nemám ráda klid.
A hlavně – osobně se mi příčí ta představa, že nechaj někoho zahnít v zemi, a jeho příbuzný tam maj jako povinnost chodit s kytkama. Prostě mi to vadí. Ne, nevadí mi ta představa hrobu. Jen mi vadí když je jich tolik pohromadě. Přijde mi to jaksi nedůstojné, hromadné pohřebiště. Tělesná schránka člověka by měla být aspoň rozprášena na nějakém místě, ke kterému má člověk vztah, nebo on k tomu místu. Anonymní hřbitov je nanic.

16 Berry Berry | Web | 20. října 2010 v 20:12

Taky vnímám hřbitov jako místo klidu. Zajímavé. Mám zkušenost, že na Slovensku mají všechny hřbitovy pečlivě upravené a plné květin. Asi je to těma vesničkama, kterýma vždy projdu, ale toto mě vždycky dostane. Nikde jinde jsem to neviděla, než tam. Na hřbitově si jsou všichni rovni... Fotky anděla jsou úžasné, krásně povedené.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama