Velebení minulosti, aneb kdysi bylo líp...

20. března 2010 v 11:09 |  Přišlo mi e-mailem - posílám dál...

Velebení minulosti

fk40
Časem prý každá rána přebolí. To může být sice pravda, ale nás to nemůže odradit. Před tímto časovým hojením se dá úspěšně opevnit a naopak ze všeho minulého učinit zdroj svého neštěstí. Slouží k tomu minimálně čtyři staré mechanismy.


I. Velebení minulosti
S trochou šikovnosti to zvládne i úplný začátečník, postačí, když budete minulost filtrovat tak, že propadne pouze dobré, hezké, prostě minulost v co nejjasnějším světle. Jen ten, kdo tento trik nezná, vzpomíná na pubertu (o dětství nemluvě) ?reálně? jako na dobu nejistoty, světabolu a strachu z budoucnosti a ani za nic by se do těch let nechtěl vrátit. Naopak nadaným adeptům neštěstí nedělá žádné potíže vidět v době svého mládí ztracený ráj, který se už nikdy nevrátí: objeví tím klíč k nevyčerpatelnému rezervoáru zármutku.

Ztracený ráj dětství je ovšem jen jedním z mnoha příkladů.
Jiným příkladem je hluboký žal za pomíjivou láskou.
Odolávejte hlasu rozumu, svým vzpomínkám a hlavně dobře míněným radám přátel, kteří se vám budou snažit namluvit, že ten vztah už delší dobu odumíral a vy sám jste často skřípal zuby a ptal se, jak z toho pekla uniknout. Prostě nevěřte, že rozchod byl daleko menším zlem. Spíš se neustále přesvědčujte, třeba po x-té, že kdybyste teď začali znovu, chovali byste se k sobě čestně a určitě by vám to spolu tentokrát vy drželo. (Ono se to stejně nestane.) Nikdo vám nemůže vzít přesvědčení o tom, že když vás ztráta milované bytosti uvrhla téměř do pekla, tak kdybyste se shledali, byli byste určitě v sedmém nebi. Ať si vás od toho druzí zrazují, jak chtějí, trvejte si na svém, buďte stále na telefonu, abyste byli ihned k zastižení ? jen co udeří ta šťastná hodinka. Pokud by však vaše čekání mělo trvat přece jen příliš dlouho, pak prastará moudrost říká, že určitě navážete vztah s někým, kdo bude úplně stejný. A nedejte se zmýlit, když se vám zpočátku bude zdát jiný!

Ukázka z knihy Úvod do neštěstí (Portál 2010)

Zdroj:

*********************************************************************************

Opravdu se říká: "Ráno moudřejší večera."
Nebo: "Každá rána přebolí".
Taky se říká: "To chce čas..."

Když máme zrovna pocit, že se nám hroutí svět, pocit ztráty a beznaděje, tyhle kecy (jak tomu v duchu říkáme) nechceme slyšet. Je nám zle.
Ale ze žalu se vyspíme. Dny plynou a smutky se ztišují. Život jde dál... a opravdu i ta nejhlubší ztráta přebolí. Někoho dřív, někoho později... Potkáváme nové lidi, slyšíme nové zprávy, slunce vychází každý den a každý den se noří do západu, věčné.
Z lednu se stává únor, únor přechází v březen, pak je léto a najednou vánoce...

A s uplynulým časem máme dvě možnosti - po ztrátě se vzpamatovat, znovu se usmát (nikdo nemůže věčně smutnit), přijmout nové věci do života. Nevracet se do vzpomínek! Neidealizovat si minulost. Protože v minulosti je vždycky tráva zelenější, slunce zlatější, voda čistější a lidi hodnější. V minulosti jsme totiž byli mladší, dětství jsme prožívali bez starostí a v teen letech jsme si užívali zábavy... Ty starosti přišly až později.
Nevracet se do vzpomínek, jak už je psáno v článku výš.

Anebo - ano. Vracejme se do vzpomínek. Každý den se můžeme trápit, že nic není jako dřív. Že se nemůžeme znovu zamilovat tak jako v sedmnácti. Že už podruhé neprožijeme první lásku. Že zklamání, kterým jsme prošli, je tak silné, že nám zničí život. Že ztráta, která je konečná, se nestane. Vracejme se do vzpomínek, trapme se tím co bylo a co není, mařme čas nadějemi, že se to znovu obnoví... Že nám bude znovu sedmnáct (patnáct, devatenáct, dvacet...)
Vracejme se do vzpomínek a doufejme, že se ten čas vrátí.

A nebo... Můžeme prostě žít dál a snažit se život zpříjemnit...

fk263












Když jsem já byl tenkrát kluk...
(klip není k tématu Karel Gott, ale protože písnička vystihuje přesně moje pocity z toho, co je zde napsané...)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucerna Lucerna | Web | 20. března 2010 v 15:54

suhlasim z vetu ze- Můžeme prostě žít dál a snažit se život zpříjemnit...
po precitani clanku ma napada pesnicka "uz mi neni lasko 20let" :-D znie to desivo hlavne tym ktorych sa to tyka:-( ale netreba sa otacat, ale hledet co je a moze byt :-D
inak vsimla som si, ze mas nove zahlavi:) pekne:))

2 Růženka Růženka | Web | 20. března 2010 v 16:27

No, musím přiznat, že mě napadla slova jedné písničky (Help is on the way od Michaela W. Smithe): "Lidé říkají, že čas vše zahojí, ale oni necítí to,co cítíš ty." Čas zahojí, to je pravda, ale v tu chvíli,co to bolí, se to zdá velice vzdálené, až nepravděpodobné, a druhý se do tebe prostě vžít nemůže.
Ale jinak souhlasím - ohlížet se dá s lítostí, nebo s díky za to, co jsme prožili a co nás to naučilo - i když někdy, pravda, ne bz bolest.
Tedy, neví, jestli jsem to napsala alespoň trochu srozumitelně :-) Snd ano.

3 zescA zescA | Web | 20. března 2010 v 16:50

Já se často vracím do vzpomínek, skoro pořád a povětšinou jenom do těch hezkých. A někdy bych chtěla vrátit dobu, kdy mi bylo pět a hrála jsem si s kamarády venku na schovku. To byly neřešící časy, protože jsem o tolika věcech ještě ani nevěděla... Ale na druhou stranu jsem ráda, že je teď a tady. Že je mi 15 a život se začíná posunovat zase někam dál...:)Protože každá etapa života je v podstatě nezaměnitelná a ikdyž mnohdy hodně těžká měly bysme ji mít rádi, protože..protože je to život a žijem jen jednou.
***
děkuji za komentáře a rady na blogu:)

4 Ponořená Ponořená | Web | 20. března 2010 v 21:08

Krásný vzhled. Pro takové modré mám přímo slabost:-) As for the memories(nevím, proč jsem to napsala, asi nechci psát co se týče), občas mi nepomáhá ani to, že jsem teď daleko lepší a soběstačnější. Na druhou stranu mě povznáší okolnost, že se k problémům stavím čelem. Tyhle depky jsou celkově nic moc. A ani sentiment mi z nich nepomůže.

5 Natty Natty | 21. března 2010 v 6:41

Ahojky Vendy, přeju ti pěknou neděli a k článečku - takový je život, každým dalším dnem se stává minulostí a postupem času vytlačuje vzpomínky na to horší a zachovává jen ty hezké :-) jen na naší osobnosti záleží, jak se umíme vyronat s pády a vzestupy ... citlivější člověk může i prohrát svůj život...proto je tolik důležité mít dobrou rodinu, přátelé, koníčky a v srdíčku lásku ... tyto hodnoty nezaměňovat za materialismus a pak i vzpomínky na dobu "minulou" budou jen nejhezčí - pěkný den :-)

6 Romi Romi | Web | 21. března 2010 v 7:14

Moc bych si přála, aby to byla pravda, že to za čas bude lepší. Já se moc snažím a vždy příjde podpásovka a jsem v tom smutku zase po krk..

7 beatricia beatricia | Web | 21. března 2010 v 10:30

Máš to v designu: Dum spiro, spero...dokud dýchám, doufám...tím se řídím. Je to optimistické. :-)

8 Berry Berry | Web | 21. března 2010 v 10:50

Krásný článek, jen moc vzdálený... Když je bolest, je těžké zapomenout. Kór, když ji někdo pořád vytahuje a připomíná. Proto zbývá jen naděje... A nejsilnější je láska. Naděje a lidi, co nás drží nad vodou a odkopávají ty "zlé".. No, to jsem se teď zamyslela... Jo, je důležité zapomenout, jen to zvládnout...:-(
P.S. písnička je krásná, Kýja za mlada;-), ale je to pěkné... Nostalgické...

9 Vendy Vendy | 21. března 2010 v 13:15

Pravda je, že občas tyhle myšky mívám. Nechtěně se v duchu vracím do některých nepříjemných míst a mimoděk se tím vlastně týrám. Znovu a znovu si promítám, co jsem udělala špatně. Pak si uvědomím, co to vlastně provádím a ty zlé myšlenky vypuzuji z hlavy. Opravdu, vracet se k minulosti je zničující. Hlavně k nepříjemným nebo bolavým věcem. To opravdu nemá cenu a podkopává to nohy.
Ale návrat do hezkých chvil - k něčemu, co se mi podařilo - nebo vzpomínky na dobu, kdy mi bylo skvěle, to si myslím, že posiluje... :-)
Všem děkuji za komentáře, myslím, že podobné problémy má většina lidí, jen to někdo zvládá líp... :-?  8-)

10 Vendy Vendy | 21. března 2010 v 13:17

[5]:Natty,řekla jsi to moc pěkně. A ostatní také...

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama