Hliněné nádoby

8. února 2010 v 17:53 |  Přišlo mi e-mailem - posílám dál...

Prasklé hliněné nádoby

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky.

Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den už jen jeden na půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu.

Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka:
- Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

Nosič jí takto odpověděl:
- Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

Všichni máme své chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré.
To nejlepší přeji všem svým prasklým hliněným nádobám - přátelům.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | 8. února 2010 v 18:05

Tento článek patří k takzvaným dojímavým článkům, kterým v duchu říkám zcela nechutně. Ale přestože jsem jim dala nelichotivý název, zrnko pravdy se tam skrývá. Všichni se díváme hlavně na povrch, soudíme podle vnějšího vzhledu, a máme v povaze zavrhovat to, co se nám nelíbí. Stejně tak máme v povaze vyhazovat automaticky věci, které přestaly sloužit - a v dnešní době i věci, které ještě slouží, ale už jsou prostě trochu zastaralé. Tady už ale spadáme doopravdy do doby tzv.konzumní...
Tento článek se však dá vztáhnout (a věřím že je tak myšlen) i na člověka. I u lidí dáme na první dojem a na to, co nám dotyčný o sobě napovídá. Zamračeného člověka vnímáme negativně a přitom se mračí třeba jen proto, že má velké starosti. A na rozdíl od rozesmátého uhlazeného všiváka, vás tento zamračený človíček třeba překvapí...) :-?

2 Caddy Caddy | Web | 8. února 2010 v 19:30

Je to nádherný!!!!!! Mám hrozně ráda takovéhle příběhy na zamyšlení... A aspoň vím, že v těch přeposílačkách nejsou jen blbosti typu: Pokud to nepřepošleš, budeš mít pět let smůlu nebo zemřeš atd... :-( To je blbost :-(
Ale tenhle příběh je krásnej!!! Každý člověk by si měl sebe vážit a neměl by se jen podceňovat...

3 Marťula Marťula | Web | 8. února 2010 v 20:20

Opravdu krásný a dojemný příběh. Jak píše Caddy - úžasný na zamyšlení. Dokonalý není nikdo, každý má chyby, ale spousta lidí si neuvědomuje, že právě tím je člověk vzácný. :-)
Jinak děkuju, že jsi se vyjádřila k mému článku. Samozřejmě, že se doma občas pohádáme, ale člověk by si měl vážit toho, co má. :-)

4 pavel pavel | Web | 8. února 2010 v 23:16

ale taky se říká tak dlouho se chodí se  džbánem pro vodu až ucho upadne, takže i dokonalý džbán má někdy svůj konec... musím přiznat kdo mi hned napadl, samozřejmě Paroubek... :-D

5 Berry Berry | Web | 9. února 2010 v 11:41

Tento e-mail znám a též se mi moc líbí jeho myšlenka. Mám ráda e-maily na zamyšlení, jen mám občas chuť vraždit, když je na konci stylu: musíš přeposlat, přepošli nejlepšímu kamarádovi,... Tento mám obzvlášť ráda, ale původně ho znám z knížky :-).

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama