Listopad 2009

Fotobáseň listopadová

30. listopadu 2009 v 19:39 | ANA |  Poetický koutek

Labutě srdcové věrné milující
jedinečné krásné plavé a hravé,
plující po vodě, vznešené ve vzduchu,
soupeří s pávy, kdo z nich je krásnější?

Oči do očí, pohled s pohledem
a láska je na světě,
láska věrná, která se neptá, a která zůstává.

Labutě okřídlené, jste nebeským znamením,
dvojčata vzdálená, milenci zakletí...
Temnou vodou tiše plujete.


Andre Rieu - malý domácí koncert

29. listopadu 2009 v 22:54 | ANA |  O nesmrtelnosti chrousta
Včera jsem umístila na blog první ukázky holandského houslisty Andrého Rieu - myslím, že ten človíček je tak úžasný a jeho koncerty tak nádherné, že jich pár přidám.
Při poslechu mě chytla inspirace a rozjela jsem si malý domácí koncert - klipy z jeho koncertování - a sobotní odpoledne bylo zaplněné hudbou. Skladby veselejší i tesknější, proložené operními písněmi, písnička z filmu Tenkrát na Západě, slavná píseň Michaela Jacksona, vídeňské valčíky...
Ke krásnému zážitku přibyl ještě neobvyklý pocit - naprostá pohoda. Někde jsem četla doporučení, že k duševní hygieně je dobré poslouchat i klasickou hudbu. Ona to vážně bude pravda, protože tak příjemně a smířlivě jsem se necítila dlouho. Minimálně od chvíle, co slunce začalo podzimně stávkovat, možná ještě dýl. Možná už několik týdnů... nebo i měsíců.

Pro takovou nedělní tečku přidávám ještě pár krásných obrázků...




Andre Rieu

28. listopadu 2009 v 14:29 | neznámý |  Youtube videa
Díky náhodnému brouzdání po youtube (hlavně v době, kdy jsem vyhledávala všechy možné klipy ohledně světa Harryho Pottera), jsem postupně objevila skupinu Evanescence, Whithin Temptation, Sarah Brightman. Asonanci... a díky vyhledávání klipů na téma relaxace jsem objevila Andreho Rieu.
Andre Rieu - skvělý holandský houslista a dirigent, a taky trochu šoumen. Jeho vystoupení jsou neuvěřitelná, koncerty skvělé a hlavně lidské - nejednou jsem viděla na videu posluchače, jak zpívají spolu s orchestrem známé skladby, nebo spontánně začnou tančit na kouzelnou melodii valčíku.

První odvaz - kombinace Beethovena a roztančené Salsy - skvělý úlet!

Slavná Hava Nagila - nechce se vám tančit?

Wilhelm Tell - overture. Je vidět, že i vážná hudba může být docela odvaz a Andre Rieu a jeho posluchači to umí pěkně rozparádit.

Andre Rieu si zve i hosty - tato mladá dáma hraje překrásnou Večerku, Ill silenzio.
Krásný poslech!



Zlatá a modrá

28. listopadu 2009 v 14:28 | ANA |  Poetický koutek
Zlatavé listí v zlatavém rámu
Skrytý obličej tam pod modrou clonou
Ztracené iluze ztracené sny
A špetka nadějí pod polštářem.

Vezmi štětce, zlaté barvy,
modravou jak oblohu
a vetkej do plátna svůj sen
o ztracených duších.


Funny cats neboli bláznivé kočičky...

28. listopadu 2009 v 10:40 | neznámý |  Youtube videa
Občas mám ráda ztřeštěné pózy a nechtěné komické momentky, hlavně se zvířátky - zvířátka jsou totiž fantastické objekty pro točení a focení všech možných a nemožných situací. Na rozdíl od videí, kde považují za směšné různé nebezpečné pády, videa se zvířátky bývají neskutečně vtipná. Ti malí čtyřnozí tvorové jsou totiž neuvěřitelní herci a dovedou předvést obrovskou škálu různých výrazů...


Hlavní třída

27. listopadu 2009 v 23:13 | Sinclair Lewis |  Knihovnička

Začátkem 20.století převládalo v Americe mínění, že maloměsta jsou jakýmsi rájem na zemi, že jsou sídlem ctnosti, přičinlivosti a rodinného štěstí. Nekritické vychvalování pěkných sousedských vztahů a vzájemného lidského porozumění přispívalo vydatně k jejich slávě.
Spisovatel Sinclair Lewis se však jako syn lékaře působívího v jednom z takových městeček ve státě Minnesota přesvědčil sám na sobě, že zdejší život je docela jiný, že pod maskou bodrosti a dobromyslnosti se skrývá přetvářka, neupřímnost a závist. A jak krutá zášť stihne odvážlivce, který by se pokusil vybočit z ustálených konvencí a zvyklostí.
Román Hlavní třída, který poprvé vyšel poprvé v roce 1920, je kritickým pohledem na život z jednoho městeček z minnesotské prérie. Sem se dostává mladičká, vzdělaná Carol Milfordová, když se provdá za gopherprairijského lékaře Williama Kennicota. Přichází plná snů, nádherných představ a ideálů, touží po kráse a užitečné činnosti, chce vše kolem sebe zvelebovat, snaží se ze všech sil povznést kulturní úroveň obyvatel městečka. Její úsilí však naráží na lidské nepochopení a pohodlnost a Carol sama, unavená dlouhým a nerovným zápasem, se vzdává. Docela poražena však není, protože jí zůstává jistota: ... "V jednom jsem nepodlehla. Nikdy jsem neomlouvala své neúspěchy tím, že bych snižovala své cíle a prohlašovala je za překonané... Snad jsem nebojovala dobře, ale víry jsem nepozbyla."












Carol mi připadala jako trochu exotický ptáček, s rozmáchlými křídly, postupně kousek po kousku sestřihovanými. Zpočátku je plná naivních představ, jak změní lidi a jak změní svět, chtěla by všechno a hned - a tvrdě narazí nejen na nepochopení, ale i na vnitřní odpor místních lidiček, které její kritika místních poměrů nepřivede k nápravě a přebudování městečka, ale k intenzívnímu odporu vůči jejím snahám.
Carol postupně prochází všemi možnými fázemi, od nadšení po těžké zklamání, skepsi a rezignaci - ale nevzdává se úplně. Ustoupí z mnoha svých představ, ale nevzdává se úplně...

Ještě pár slov k postavě jejího manžela - Williama Kennicota. Není to žádný omezený hlupák, ani hrubián, který by utlačoval nebo týral svoji manželku. Ne, vcelku se projevil jako milující a chápavý manžel, který jí dal celkem volnou ruku pro prosazování svých představ. Jenom, stejně jako obyvatelé městečka, měl rád své pohodlí, své zažité zvyky a své přátele. Pokud toto Carol svými iniciativami ohrožovala, snažil se ji ovlivnit tak, aby slevovala ze svých nároků na lidi kolem. Carol se tedy čas od času cítila zatlačená do kouta, posouvaná do role manželky a matky, do role domácí puťky, která se stará jen o blaho svého manžela a svého dítěte. (Ne o blaho svoje). Na rozdíl od tisíců žen v podobném postavení se dokázala manželovi vzepřít a na nějaký čas odjet do velkého města, najít si práci a žít si svůj život.
A Kennicot, na rozdíl od tisíců mužů v podobném postavení, najde sílu, aby pro svou ženu přijel, přesvědčil ji o návratu - a usnadnil jí nový život ve starém domově tak, aby mohla "dýchat."

Takže mimo jiné je kniha i o kompromisech, ústupcích, které postupně udělají oba manželé. (Nicméně je pravda, že pokud by se Carol nevzepřela a nechala sebou vláčet, Kennicot by ji brzy udolal a vtlačil do role puťky domácí. Ono je totiž jednodušší, mít doma někoho, kdo o vás pečuje, vaří, pere, uklízí dům.)

Páteční příběh s ponaučením - příběh oslíka

27. listopadu 2009 v 22:29 | neznámý |  Přišlo mi e-mailem - posílám dál...
Jednoho dne starý osel spadl do studny. Chudák zvíře brečelo a brečelo po několik hodin a farmář se snažil vymyslet, co dělat. Nakonec si uvědomil, že to zvíře je staré a že tu starou studnu už nepotřebuje. Nemělo tedy cenu se snažit osla zachránit.

Požádal tedy pár sousedů, aby mu pomohli. Každý popadl lopatu a začal házet půdu a písek do studny. Napřed si osel uvědomil, co se děje, a začal hlasitě brečet. Pak všechny překvapil, protože se utišil.

Ještě hodili pár lopat plných půdy a pak farmář uviděl něco neuvěřitelného. Jak lopata půdy na osla padla, otřásl se, pak na to stoupl, aby se dostal výš.

Čím více hlíny farmáři na osla házeli, tím více se otřásal a vystupoval nahoru. Nakonec osel byl tak vysoko, že jen vykročil na pastvu a odběhl.

Život na tebe bude házet špínu, různé druhy špíny. Umění je otřást se a šlápnout výš.
Každá naše potíž je schůdek, po kterém se dá jít nahoru. My tak můžeme vylézt i z těch nejhlubších studní. Jen nesmíme přestat, nesmíme se vzdát. Otřesme tu špínu a vyšlápněme nahoru!

Pamatuj si 5 jednoduchých pravidel pro spokojenost:

1. Osvoboď srdce od nenávisti. Promiň!

2. Osvoboď mysl od starosti! Většina starostí se nikdy nesemele tak jako tak.

3. Žij jednoduše a měj radost z toho, co máš!

4. Dej více!

5. Očekávej méně!

Teď --------

Dost už toho…

Osel se vrátil a kousl farmáře, který ho chtěl pohřbít, do zadnice. To kousnutí se podebralo a farmář umřel v bolestech z infekce.

Co nás lekce naučila?

Uděláme-li něco špatného a snažíme se to pohřbít, vždycky se to vrátí, dá nám to do čumáku nebo z druhé strany.


Když je hlava blbá, trpí celý tělo

26. listopadu 2009 v 9:10 | ANA |  TOP články
Musím se podělit o dnešní zážitek... asi nejsem jediná, komu se to přihodilo, a fakt nevím jestli se mám nad sebou smát nebo plakat...

Šla jsem si do pokoje, tuším pro hrnek od včerejška.
Tak vlezu do pokoje a vytáhnu vypálenou svíčku z aromalampy. Odejdu do kuchyně a vyhodím kalíšek do koše.
Vzpomenu si na ten hrnek a vrátím se do pokoje. Vytáhnu ze šuplíku ponožky a navleču si je na nohy. Chtělo by to zkrátit nehtíky, taky by se hodil lak, a chvíli medituju nad pedikúrou, jestli si ji dát nebo nedát.
Odejdu do kuchyně.
Vrátím se znovu pro ten zatracený hrnek, který pořád ještě trčí v tom pokoji. Vzpomenu si, že jsem vytáhla vypálený kalíšek z aromalampy, tak jdu dát novou svíčku do aromalampy. Pak si uvědomím, že nemám zapalovač, tak si jdu pro zapalovač. Zapálím svíčku, odejdu do kuchyně. Hned za dveřmi si uvědomím, že ještě pořád krucinál jsem neodnesla ten včerejší hrnek od kafe.
Takže se vrátím do pokoje a doliju do aromalampy olejíček. Damašek a kadidlo.
Cestou do kuchyně seberu konečně ten zatracený hrnek a dávám si předsevzetí: zajít do lékárny a koupit Ginko bilobu.
Doufám, že do odpoledne na to nezapomenu a místo v lékárně neskončím v prodejně krmiva pro zvířátka...


Motto listopadu

25. listopadu 2009 v 22:32 | neznámý |  O nesmrtelnosti chrousta

Neplač, když večer zajde slunce,
protože kvůli slzám neuvidíš krásu hvězd.








Svět plný krás

23. listopadu 2009 v 21:20
Abych nepůsobila tolik škarohlídsky, rozhodla jsem se tu dát jedno krásné video. Přestože je pondělí, navíc listopadové pondělí s aprílovým počasím napůl slunečním, napůl ubrečeným, nebo právě proto že je listopadové pondělí... je tu pro vás Svět plný krás.


Můžete si vybrat. Stejná píseň, jiné obrázky, tentokrát ne přírodní, ale z lidské fantazie, skla a písku...


I see trees of green, red roses too
I see them bloom for me and you
And I think to myself what a wonderful world.

I see skies of blue and clouds of white
The bright blessed day, the dark sacred night
And I think to myself what a wonderful world.

The colors of the rainbow so pretty in the sky
Are also on the faces of people going by
I see friends shaking hands saying how do you do
They're really saying I love you.

I hear babies cry, I watch them grow
They'll learn much more than I'll never know
And I think to myself what a wonderful world
Yes I think to myself what a wonderful world.

************************************
Vidím zelené stromy, také rudé růže
Vidím je kvetoucí pro mě a Tebe
A myslím, že svět je báječný

Vidím modré nebe a bílé oblaky
Jasný, požehnaný den, tmavá, posvátná noc
A myslím, že svět je báječný

Tak krásné barvy duhy na nebi
Jsou také na tvářích procházejících lidí
Vidím přátele, třesoucí si rukou,
říkající jak se máš
Ve skutečnosti říkají miluji tě.

Slyším plakat děti, pozoruji, jak rostou
Naučí se mnohem víc, než já budu kdy vědět
A myslím,že svět je báječný.
Ano, myslím si, jak je svět báječný.

Stylistova noční můra

22. listopadu 2009 v 15:50 | Tréglová Lenka, Marianne
Co má nosit žena, která je příliš... ehm... stará na to, aby se oblékala výstředně, a příliš mladá na to, aby se oblékala usedle?

Kdybych nebyla inteligentní a důstojná matka od rodiny, mlátila bych s rozběhem hlavou do zdi, proč jsem já husa pitomá nedávno vyházela půlku šatníku. No jistě, byl v tom asi nějaký ten chytrý článek na téma Udělejte si pořádek ve skříni a vyjasní se vám v hlavě. Nebo se na mě o minutu déle zahleděla kritickým okem naše módní redaktorka a já pak ve svatém nadšení vytřídila půlku modelů k popelnici.
Můžu si za to ale sama - teď mám po všech křeslech poházené žalostné zbytky své kdysi rozvité garderoby a snažím se poskládat kombinaci vhodnou k návštěvě bankovního úředníka, který má na starosti hypotéky. Zbytky se - a to je moc zajímavé - vyznačují tím, že se 'vršky' nehodí ke 'spodkům', přes-tože obojí je vyvedeno v nekonfliktních barvách. Prostě nemá to styl!

Co moje paměť sahá, se stylem jsem problémy neměla. Na gymnáziu to byla balerína: balonová sukně, lodičky s bílými ponožkami, mohérový svetřík, vlastnoručně háčkovaný límec. S převzetím vysokoškolského indexu jsem se proměnila v 'ekoženu' s umně batikovanou maxihalenou, sandály a koženým šperkem ve vlasech. Po promoci jsem si ještě střihla hippie styl (dlouhý vlas, dlouhá sukně, dlouhé procházky starou Prahou, dlouho bez chlapa) a najednou jsem zjistila, že se ocitám v táboře střízlivě oblečených zaměstnaných mladých žen. Dokonce mi kdosi (pseudonym pro vlastní maminku) řekl, že už jsem na ty svoje výstřelky moc STARÁ.

To mě ranilo. Ve snaze zapadnout jsem adoptovala první kostýmek a uměle se zestařila. Žila jsem s kostýmkem a lodičkami rok dva a najednou mi to došlo. Hrozí mi, že už se z něj vysvobodím zřejmě až přechodem ke květované halence a sukni s fěrtochem. Tak to ne, vzbouřila jsem se a vrhla se na sportovní módu: stala se ze mě džínovo-svetrovo-košilová holka. Mé tehdejší místo provozní v nočním klubu způsobilo, že vše bylo černé, tedy až na neonové názvy hlučných kapel či ostrých drinků.

'Rockerka' byl bohužel poslední skutečný a vyhraněný styl, který jsem svým oblečením hlásala.
Pomaloučku se přeplížila třicítka a já zjistila, že se stávám zrnkem v moři své generace. Já i moje vrstevnice splýváme v jednu nevýraznou bytost v tričkách, sukních a svetřících přibližně okopírovaných z módních stránek časopisů, samozřejmě střižených na české, někdy vietnamské, poměry. Ne, nejsme vyhraněné, nejsme rozpoznatelné. Před takovými deseti lety by vám při pohledu na mě bylo naprosto jasné, co čtu, jím, poslouchám, co si myslím o tomhle světě a jaký je můj měsíční kámen. Potkáte-li mě dneska, nezjistíte nic - jsem jenom paní. Paní, která si šatník vyčistila tak důkladně, že jí tam nezůstala vůbec žádná osobnost, a proto si hned zítra vyrazí koupit alespoň placku s nějakým provokativním nápisem. Jenom tam nesmí být nic proti bankám, abych nepopudila toho úředníka.

A co si koupíte vy?

Stylistova noční můa
To je i moje noční můra, tedy spíše denní... Veronika S. | 15. 06. 200
Mám podobný problém. Je mi také přes třicet let. Vyčistila jsem si šatník tak důkladně, že obsahuje nezkombinovatelné svršky, spodky. Ráda bych našla nějaký svůj vlastní osobní styl, aby mi v něm bylo dobře a aby vyjadřoval moji osobnost, abych nebyla pouze ta paní - jedna z bezbarvého davu. Proto dnes odpoledne vyrazím na obhlídku do obchodů, kde, jak doufám, naleznu potřebnou inspiraci. A pak "stvořím" sebe samu. Odlišnou od davu.

Stylistova noční můra Veronika S. | 16. 06. 2006
Milá Veroniko,pokud se chcete oblékat osobitě,tak inspiraci nenajdete v obchodech.Tam ji hledají všechny ostatní ženy a dívky.Přinejlepším tedy budete vypadat jako všechny ostatní a nic osobitého to tedy nebude.Zkuste přemýšlet,co vy máte ráda,co čtete,co vás v životě zajímá,k čemu vy inklinujete.Oblečení by v ideálním případě mělo zobrazit na venek VAŠI osobnost.Jinak se stanete mobilním stojanem značkového oblečení.Hodně štěstí vám přeje Eva

Stylistova noční můra Evelína | 16. 06. 2006
Jo, ve třiceti, to se to stylizuje, ale zkuste to v jednapadesáti, se současnou módou těsných, barevných "vršků" jako jsou topíky a tričinka a s bokovými "spodky". Ta fuška to vybrat tak, abych nevypadala jako "usedlá čtyřicítka" , ale taky ne jako "neusedlý diblík"! Naštěstí mi má vrozená skepse nedovolila provětrat šatník podle rad v článku a tak mám pořád své oblíbené kombinace…

Hmmm:-) jana | 17. 06. 2006
jo to je rpesne ono, clovek driv oblikal to, pdole ceho se dalo poznat, jaky posloucha kapely a co tak ma rad, dneska uz to dela malokdo. furt hloubam, jestli je to vekem nebo dobou, ktera tomu moc nepreje…

Stylistova noční múra Mira | 18. 06. 2006
Ja mám tiež podobný problém, akurát, že mi je viac ko 40 rokov. Rada by som sa obliekala moderne a tiež som povyhadzovala veci, ktoré som na sebe nemala viac ako 2 roky. Teraz dokupujem " moderné handry" za drahé peniaze. Po 40-ciatke sa mi " zväčšila" konfekčná veľkosť z 40 na 42 a už si musím kúpiť XXL aby som sa do miečoho zmestila. Môj mladší syn ma potom ohodnotí: " Mami nie si už na toto stará? " A ja rozmýšľam či mám stále chodiť v rifliach alebo v sivom kostýme, keď sa stále cítim na 18 rokov…

Stylistova noční můra Eva | 19. 06. 2006
Jsem trochu srab, takže mi skříň puká věcmi, které nevyhodím ani na smrtelné posteli, protože "stály děsně peněz" a "je to vlastně klasika". Takže moje dospělé dcery (25 a 27 let, ano, loni mi bylo 50) občas obracely oči v sloup nad mojí "myšovitostí". Letos na jaře jsem ale postupně zakoupila pár pěkných kousků - halenek, sukně, kalhoty se sakem, a kupodivu některé "kmenové" kousky mého šatníku s tím jdou dobře kombinovat. Moje módní dvoučlenná policie mě přísně prohlédla a pak ulehčeně konstatovala "konečně". Tak uvidíme. Možná že až mě chytne ta správná euforie, tak některé starší kusy opravdu vyřadím. Mám ještě jednu skříň na půdě...

Stylistova noční můra Stella | 22. 06. 2006
Hlavní pravidlo totiž je Nevyhazovat. Přesněji řečeno, nevyhazovat nic, co se nerozpadá nebo nejeví jinak znánky nepoužitelsnoti. To, že je to okoukané nebo se to teď k ničemu nehodí, není argument. Loškou zimu jsem sbírala obdiv stran svetru od Benettonu, sezóna zima 1998, který jaksi zapadl na dno skříně. Letos už začal být beztvarý, ale poněvadž je matroš pěkný, tak ho vypářu a stvořím něco nového, lepšího (a ekologického i bez batikovaného maxihadru). Mimochodem, vlasstní tvorba zaručuje originalitu, i když se člověk nijak zvlášť nesnaží.

Plně chápu Alice | 21. 04. 2007
Je mi 37 a kostýmky se mi hluboce hnusí.Naštěstí věci moc nevyhazuji.Oblékání řeším černobílými kombinacemi , khaki stylem a stříbrnými šperky.Když se chci odvázat, veznu si pastelově modrou nebo žlutou, která mi sluší.Hlavně se snažím neulítávat na "módních výstřelcích".Role diblíka mě odstrašuje.



(Autor:Tréglová Lenka | 13. 06.2006
Marianne)

Za pár dní u nás

21. listopadu 2009 v 20:39 | neznámý |  Youtube videa
Premiéra filmu Nový měsíc už je za pár... než se namlsáme, tady je malý předkrm.


Wrong New moon - zajímavý klipový sestřih


New Moon Volterra - nádherný klip

New moon fanmade, krásná písnička Tears of angel


New moon fanmade - vydařený, s výbornou hudbou







Uklizený dům

21. listopadu 2009 v 14:21 | ANA |  TOP články
Pokud mohu citovat, vybrala jsem jednu pozoruhodnou větičku z jednoho mailového textíku:

Pamatuj! Uklizený dům je znakem, že se ti posral "kompjútr" !!!

Tuto větičku jsem si vybavila před dvěma dny, kdy nám zrušili hned v osm ráno elektřinu, v rámci nějakých oprav. Náhlé a neobvyklé ticho mě téměř vyděsilo. Přiznám se, že jsem asi v podstatě závislá. Závislá na nějakém šumu, hluku, melodii... Nejsem typ, co přijde domů a vychutnává si klid a mír absolutního ticha. Těmto meditacím se věnuji opravdu velmi zřídka, sotva pětkrát do roka. Protože jsem před sebou měla práci až odpolední, čekalo mě celé tiché a potemnělé dopoledne. Zneklidňovala mě nepřítomnost hodin (řídím se podle hodin na videu), zneklidňovalo mě, že mobil už kliká na dvě čárky (můj záložní časový jistič), naštěstí jsem měla ještě jeden klasický, funkční a jdoucí budík na baterky...

Kudy z nudy. Na obligátní a návykové kafe mi ještě fungoval plynový vařič, varnou konvici jen vystřídal plecháček. Kafe nahořkle vonělo (vařím totiž klasického turka, má jinou vůni než rozpustné nebo překapávané) a já se konečně pustila do akce, kterou už plánuji dlouho, ale odkládám na dobu blíž vánoc. Takový malý předvánoční úklid. Rozhodně nejsem hospodyňská běska a nějaký mytí oken příliš neprožívám... ale uznávám, že vygruntovat si jednou dvakrát do roka byt, není k zahození.
A protože se nerada zatěžuju těmito věcmi těsně před vánocemi, začínám zpravidla začátkem prosince.... ono pak stačí jen udržovat věci v pořádku a na Štědrý den nemusím vyšilovat s luxováním a utíráním prachu...


Leč nejsem až takový masochista a tak jsem začala s tím, co mě trochu baví - s knihovnami. Fakt je, že moje knížečky jsem poslední dobou trochu zanedbávala, ovlivněna opakovaným čtením jedné zrovna populární, milované a nenáviděné ságy.

Jako první přišla moje fantasy a scifi a horory řada. Protože jsem beznadějný punťa (rozuměj, puntičkář), řadím si knížky k sobě podle zaměření. Fakt je, že je to přehlednější a když něco hledám, vím kam jít.
Knížky, to je vážně moje slabost, dokonce se k některým opakovaně vracím a jsem schopna číst je znova a znova. Dokonce jsem při vytahování knížek objevila několik titulů, na které už jsem pozapomněla...

A protože se mi vybavily některé příjemné pasáže z knížeček, mám už nastavený žebříček těch, které si znovu přečtu - zřejmě některý ze ztřeštěných světů Zeměplochy od Terryho Prattcheta. Nedávno jsem začala znovu číst Zaklínače, abych si osvěžila paměť a porovnala, jestli na mne knížka bude působit stejně jako před lety. Naplánovanou mám Dunu od Herberta, Nesvadbovy povídky Einsteinův mozek a jiné a rozhodně si vytáhnu oddychového Kedrigerna - toho sympatického čarodějě už mám taky nějakou dobu v oblibě.
Pro chvíle, kdy budu naštvaná, mám v záloze nějaký ten horůrek od Stephena Kinga. Takové Nezbytné věci vám dovedou pěkně pomíchat žebříček hodnot, a pomoci vyvarovat se nemístných vtípků zamířených proti svým sousedům a známým.

Úklid mě docela povzbudil - nejenže mám knihovničku číslo jedna pěkně srovnanou a odprašenou, včetně vyleštěných skel, ale osvěžila jsem si přehled titulů, které se mi tam naskládaly... vzhledem k tomu, že mě tato prácička čeká ještě třikrát, mám se na co těšit.

Zalkala jsem

20. listopadu 2009 v 23:45 | ANA |  O nesmrtelnosti chrousta
Ach Bože. Byla jsem na čsfd, zase na kritikách ohledně New moon. Bože, nechci žít! Jsem z toho úplně emo! Jsem z toho zralá na sebepoškozování! Bože a jsem stará, osmnáct mi už taky bylo... (kdysi)... Navíc jsem masochistka, čtu recenze na čsfd...*rofl*
Ale teď vážně, film jsem teda neviděla a vím, že do trailerů naperou to nejlepší co je. Ale jestli je celý zbytek filmu takový, jak to recenzují na čsfd, tak to abych se předtím zpila... Leč, nebudu házet flintu do žita, vykašlu se na negace a zajdu si do kina. Názor si udělám sama, smečka podivínů z čsfd mi to nezkazí. *thumbs*
Jedno pozitivní si odnáším - strhli mě z výšin očekávání a teď nečekám nic. Takže je možné, že se mi film bude líbit. :typing:

*************************************************************************

Toto byla moje první reakce, se kterou jsem se "vyplakala" na fóru Intoxicated. (Brečet do polštáře je sice účinné, ale ozvat se na fóru znamená také nějakou odezvu, kterou mi polštář bohužel neposkytne...)
Moje první reakce, po přečtení prvních kritik na Nový měsíc. Nový měsíc, který měl světovou premiéru 20.listopadu 2009, což je dnes...
Protože nejrychlejší server s filmovými novinkami je Čsfd, samozřejmě jsem zamířila tam - hlavně zvědavá, jestli po totálním strhání Stmívání bude mít pokračování lepší odezvu.
A - kdo by to byl řek - nemělo to lepší odezvu. Stalo se neuvěřitelné - mělo to horší odezvu.
Moje naděje klesly téměř na nulu a zjistila jsem, že díky tomu, že se mi líbí sága, jsem emo, jsem psychotik a jsem zralá na blázinec. Jo, kdybych byla kluk, byla bych gay.

Česko-Slovenská filmová databáze je server, kde je všechno možné a nemožné o filmech, od základních informací o filmu jako takovém, po kritiky a recenze, diskuzní fórum, program televize a kina, info o DVD, novinky, žebříčky, tabulky. Vím, že to víte. Ale může se najít někdo, kdo to neví, stávají se různé věci.

Čsfd beru jako velmi užitečný server, kam zamířím vždy, kdy potřebuji něco zjistit o filmu. Je to rychlejší, než se probírat nekonečnými webovkami s odkazy...
Čsfd je také užitečný v případě, že jsem ospalá a nějaká zmátožená a potřebuji se trochu probrat z otupění. V tom případě stačí zabrousit na komentáře u mých oblíbených filmů a účinek je okamžitý.

Příště ale vím, kam zamířím určitě. Na stránku s novým filmem, který se jmenuje Nový měsíc. Přibydou nové komentáře s novými, neotřelými názory.
A já budu úplně nově napumpovaná adrenalínem...
























Leč, nedám se jen tak odradit cizíma očima a zajdu si na film do kina... názor si totiž umím udělat sama a film se mi líbí nebo nelíbí bez ohledu na to, jestli je momentálně v milosti nebo nemilosti recenzentů...
Jestli bude palec dolů, ještě uvidím.

Dýně Starý Poddvorov

19. listopadu 2009 v 0:05 | neznámý |  Přišlo mi e-mailem - posílám dál...
Tato událost už má pár dní po premiéře, takže není aktuální.
Přesto mě ty fotky nadchly a chci se s nimi podělit s vámi. Jde o to, že lidičky kreativní a se smyslem pro humor se najdou všude...

Starý Poddvorov je vesnice, nacházející se asi 10 km od Hodonína. K vinobraní si ještě přidali novou atrakci - dýňobraní.
Akce dýně byla zřejmě zahájena v roce 2008 (žel, víc informací jsem nezískala). Do soutěže nebo přehlídky dýní se zřejmě zapojila celá dědina - a výsledkem je neuvěřitelná sbírka dýňových příšerek i postaviček, malá výstava téměř u každého domu...

Další fotky v galerii, inspirace také na těchto stránkách:














17.listopad - podvod století?

17. listopadu 2009 v 9:52 | ANA |  TOP články
17.listopad byl slaven jako Mezinárodní den studentstva, později změněn na Den za svobodu a demokracii.
Nezačalo to však v roce 1989, jak by řeklo velké množství dotázaných lidí, ale v době německé okupace, v roce 1939.
Protože, jak známo,17.listopadu 1939 byly uzavřeny české vysoké školy na dobu tří let, ve skutečnosti se nepočítalo s jejich znovuotevření.
Tomuto zákazu však předcházelo několik demonstrací, poslední demonstrace byla ke dni vyhlášení republiky, 28.října. Tato akce byla zřejmě nejrozsáhlejší, proběhla téměř ve všech větších městech. Praha ovšem byla nejvíc viditelná.
Při této demonstraci došlo i k provokacím a střílení. Střelba do lidí přinesla první oběti - byl zabit dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček, a smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Dalších jedenáct lidí bylo těžce postřeleno, lehce zranění se počítali na stovky.

11.listopadu Jan Opletal podlehl zranění a 15.listopadu se konalo poslední
rozloučení, kterého se zúčastnilo několik tisíc studentů.
16. září se na vysokých školách ještě normálně učilo. Ale zároveň probíhala strategická porada u Hitlera. Ten prohlásil: "15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud... Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit... Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí..."(citace výroku z www.neviditelnypes.lidovky.cz)
Zavření vysokých škol 17.listopadu byla tedy odveta - nebo využití příležitosti k dalším likvidačním krokům. S vyhláškou o uzavření škol probíhalo současně zatýkání a popravy některých studentů. Tato akce však vyvolala i nečekané odezvy v zahraničí.

17.listopad byl oficiálně schválen jako svátek. Paradoxně však o 50 let později se scéna opakovala. Dnes už známe snímky, záznamy, fotografie a dokumenty z listopadových událostí. Vše začalo zcela normálním pamětním pochodem a končilo nevídaným fiaskem - naprostým selháním tehdejších bezpečnostních sil. České děti byly tlučeny českými policisty. To byl zřejmě moment, kterému se říká poslední kapka v poháru. Tento akt násilí dokázal vzburcovat statisíce lidí, z jednoho studentského pochodu na Albertov se postupně rozrostly masové demonstrace.
Díky novátorskému a na tehdejší poměry osvícenému působení sovětského prezidenta Gorbačeva nedošlo k žádným zásahům ze strany Sovětů, navíc velké změny politického smýšlení probíhaly i v jiných zemích. Dá se říct, že doba změn by přišla tak jako tak, události 17.listopadu však fungovaly jako spouštěč.

V názvu jsem označila 17.listopad za podvod století. Netvrdím, že je to tak úplně. Ale už jsem vyléčena z idealismu a s postupem let se domnívám, že události už byly předem připravované, a solidární vlna demonstrací byla šikovně využita a zneužita. Lidé byli opravdu spontánní a opravdu přesvědčeni, že něco mohou změnit. Dokonce jsme věřili tomu, že změny povedou k lepšímu.

Ovšem co následovalo v dalších desetiletích, je přehlídka neuvěřitelných drzostí bezskrupulózních jedinců - a co je ještě neuvěřitelnější, ono jim vše prochází. Podrazy, krádeže ve velkém, tunelování. Totální zdecimování republiky. Myslíte, že ne? Kolik tady zbývá věcí k prodeji? Kolik podniků a kolik lokalit?
Tato skutečnost logicky vede myslícího člověka k přesvědčení, že celá vládní struktura je jedna velká mafie. Podotýkám, že nejsem politik, nejsem ani odborník na politiku a bohužel nevidím ani do způsobu rozdělování peněz ze státní pokladny. Jsem jenom člověk, který sice může vyjádřit svůj názor, ale nikdo ho neposlouchá, natož abych někoho ovlivnila, člověk, který může volit stranu jakou chce, ale ty menší strany stejně neprojdou, člověk, který si může bez problému zajet do zahraničí, ale z finančních důvodů na tyto výlety a zájezdy nemá, a člověk, který si platí sociální pojištění a neví, jestli v důchodovém věku nebude chodit žebrat.Tolik k demokracii dnešní doby.
Vím také, že demokracie není ideální, ale v našem státě se vrhla v bezuzdé rozkrádání a okrádání. A stoprocentně vím, že statisíce lidí, kteří před dvaceti lety cinkali klíčemi na náměstích, si dnešní situaci nepřáli.

Eyes on Fire

14. listopadu 2009 v 20:31 | neuveden |  Filmotéka rozličná



I'll seek you out,
Flay you alive
One more word and you won't survive
And I'm not scared of your stolen power
I see right through you any hour

I won't soothe your pain
I won't ease your strain
You'll be waiting in vain
I got nothing for you to gain

I'm taking it slow
Feeding my flame
Shuffling the cards of your game
And just in time
In the right place
Suddenly I will play my ace

I won't soothe your pain
I won't ease your strain
You'll be waiting in vain
I got nothing for you to gain

Eyes on fire
Your spine is ablaze
Feeling any foe with my gaze

And just in time
In the right place
Steadily emerging with grace

Feeling any foe with my gaze
Steadily emerging with grace
Feeling any foe with my gaze
Steadily emerging with grace

Vyhledám tě
Stáhnu tě za živa
Jedno slovo a nezachráníš se
Nebojím se tvé ukradené síly
Kdykoli skrz tebe prohlédnu

Nezmírním tvou bolest
Nezlehčím tvé napětí
Budeš zbytečně čekat
Nemám nic co bys mohl získat

Beru to pomalu
Krmím svůj plamen
Míchám karty ve tvé hře
A právě včas
Na správném místě
Náhle zahraji eso

Nezmírním tvou bolest
Nezlehčím tvé napětí
Budeš zbytečně čekat
Nemám nic co bys mohl získat

Oči na plameni
Tvoje páteř je v plamenech
V mém pohledu cítíš nepřítele

A právě včas
Na správném místě
Neustále objevující se slitování





Pátek třináctého

14. listopadu 2009 v 0:05 | neznámý |  TOP články

Proč je pátek třináctého v mnoha zemích považován za nešťastný, se přesně neví. U pátku třináctého se setkáváme se spojením dvou pověr najednou. První souvisí s pátkem jako takovým, druhá se váže k číslu 13.
Ještě staří Římané a Germáni pátek považovali za šťastný den. S nástupem křesťanství se však pozitivní vlastnosti pátku stále více potlačovaly. V pátek byl ukřižován Ježíš Kristus, při jeho poslední večeři sedělo kolem stolu 13 lidí, přičemž tím třináctým byl zrádce Jidáš. Z toho se vyvozovalo, že nikdy nemá být pozváno 13 hostů a stejný počet osob také nikdy nemá sedět u jednoho stolu.
S číslem 13 už staří Babyloňané spojovali vše špatné, protože číslo následuje po dvanáctce, která prý naopak přinášela štěstí. Oproti tomu v židovském náboženství je třináctka vysloveně šťastným číslem.
Matematicky vzato se pátek třináctého vyskytuje nanejvýše třikrát v roce. Letos vyšly na únor, březen a listopad. Příští rok ale bude pouze jeden pátek s třináctkou v kalendáři, a to v srpnu.


Podle křesťanů byl pátek dnem smůly a neštěstí. Raní křesťané tvrdili, že právě 13. dne v měsíci na Velký pátek byl ukřižován Ježíš Kristus, při Poslední večeři sedělo u stolu třináct lidí a ten třináctý z nich byl Jidáš, který Krista zradil.

Zcela reálný základ má tato pověra v pátku 13. října 1307. Právě tento den začal francouzský král Filip IV. Sličný s pronásledováním a zatýkáním templářů, po kterém následovalo mučení a smrt mnoha z těchto rytířů a následný zánik řádu. Od tohoto dne následovníci templářů považovali pátek třináctého za ďábelský a nešťastný den.

V americké Philadelphii jako projev recese z pátku třináctého vznikl klub, který se jmenuje - jak jinak - Pátek třináctého. Jeho členové se scházejí výhradně každý pátek třináctého a dávají svým chováním všem pověrám na frak. Rozbíjí zrcadla, vypouští ve velkém černé kočky a podobně. Prostě si z pátku třináctého dělají legraci.

A moje osobní poznatky z pátků třináctého? Asi patřím k té skupině lidí, která s tím nemá problémy. Ne, opravdu - v pátek třináctého se mi většinou dařilo. Jiné pátky třináctého mi aspoň nepřinesly žádný malér. Ve spojení s černou kočkou přes cestu to znamenalo téměř výhru - jako by tu fungovala pověra naruby.
Naopak, smůlu mi nosili kominíci (kteří jsou obecně známí jako nositelé štěstí).
Ale nerada něco zakřikávám... takže jako bych nic neřekla. (Tfuj tfuj tfuj na zahnání zlých duchů a proti smůle smolovaté...)

Dneska zobu hořkou

12. listopadu 2009 v 23:05 | ANA |  O nesmrtelnosti chrousta
Že svět není růžová bublina, to už vím dávno, i když jsem před tím faktem dlouho zavírala oči. On se ten život dá nějak přežít, někdo ho dokonce prožije naplno.

A nejednou jsem zjistila, že lidi jsou pěkní všiváci. Zlomyslný harpyje. Bez ohledu na pohlaví, záludný a mstivý může být i chlap, nejen ženská. Když se člověk potká s lidskou zlobou, většinou mu to trochu pocuchá fasádu. Aspoň na chvíli. Tedy, pokud nejde o stejnou sortu lidí, jako jejich útočník - tam dojde k neuvěřitelné symbióze a dva všiváci si nejenže navzájem spílají a dělají naschvály, ale dokonce je to někde v skrytu těší.
Ale to, že lidi jsou harpyje, jsem zjistila už dávno, takže nic překvapujícího.
Překvapující je, když čas od času narazíte na lidskost, soucit, slušnost, vstřícnost.
I to se může stát... a až po nějaké době člověka napadne, jestli nepotkal anděla...

Ale dnes ne. Dnes zobu hořkou...
A opravdu stačí jedno blbý slůvko, výčitka, věta. Nakolik oprávněná, nevím. Zřejmě trochu ano, ale ne tolik, abych se cítila tak mizerně.

Až si někdy říkám - proč se člověk trápí, dělá to svědomí nebo co? Co je vlastně svědomí? Způsob komunikace s Bohem? Nebo jen neidentifikovatelný objekt, stvořený k tomu, aby tě potrápil a potrýznil? Nebo v jiném případě spící zvíře, které nechá svého páníčka páchat nejhrůznější činy?

Dnes ne. Dnes mé svědomí nemlčí a týrá se samo. A dobře ví, že si dává větší dávku, než je třeba. A nedokáže to ovládnout. Dnes zobu hořkou.


Modravé snění

9. listopadu 2009 v 22:07 | ANA |  Poetický koutek
Přijde dnes večer
modrý sen
s dívkou v modrém oparu -
a včerejší den
modře odchází do zapomnění...

Svede tě do tůní
bez břehů beze dna
Ty budeš ztracený
a ona líbezná
Modravý přelud
Obraz tvého snění...